Zlato bez hranic

Jednou z obav investorů do zlata je možnost jeho zabavení. Už mnohokrát v historii se stalo, že si státy prostřednictvím konfiskace zlata drobným investorům vylepšovaly státní rozpočet, nebo získávali prostředky na vyplácení důchodů. Představte si, že jste si nakoupili zlato, abyste ochránili své finanční prostředky před hospodářskou nebo měnovou krizí, jen proto, aby vám ho nakonec vláda vzala. Ztrácíte tak nejen potřebnou ochranu, ale i část svého jmění.

Řešením, jak se tomuto nebezpečí vyhnout, je nákup šperků. Jde skutečně o anonymní a zcela diskrétní investici, která nepodléhá času ani kontrole státu. Zlaté šperky můžete navíc svobodně převážet do zahraničí bez celních formalit, dokladů a výkazů finančních aktiv.

Když nastanou opravdu těžké časy, vlády se neobtěžují zabavováním papírových investic, jako jsou akcie, dluhopisy nebo spořicí účty. Ty bývají znehodnoceny jako první pomocí jednoduchého devalvování měny. V takových dobách vlády „požádají“ své občany, aby poukázali své zlato - jediný majetek, který vlády historicky nedokázaly ovládat, protože není závislé na odpovědnosti někoho jiného.

Pokud by vláda zakázala vlastnictví investičního zlato, neměli byste jinou možnost, než ho skutečně odevzdat. Mnoho investorů se domnívá, že v dnešní době není možné zlato lidem zabavit, protože není součástí měnového systému, jako tomu bylo v době amerického znárodnění v roce 1933. Pokud však bude krize hluboká, je třeba počítat se všemi možnostmi. Dluhy ve všech vyspělých zemích jsou obrovské a prakticky nesplatitelné. Kde by tedy vlády mohly získat finanční prostředky na to, aby mohly zajistit provoz státu? Jedním ze zdrojů by mohlo být právě zlato.

Dnešní svět je nejistým místem a to, co kdysi bylo pouze "lokální" otázkou, může rychle eskalovat a mít globální důsledky.

Konfiskace zlata v USA - 1933

Dne 4. března 1933 byl Franklin Roosevelt slavnostně uveden do prezidentského úřadu. Během pár dní podepsal několik nařízení, jimiž se uzavíraly všechny banky na „bankovní prázdniny“, zmrazily se cizí měny a zabránilo se bankám, aby po opětovném otevření vyplácely zlaté mince. O měsíc později prezident podepsal nařízení požadující, aby američtí občané postoupili svoje zlato Federálnímu rezervnímu systému výměnou za bankovky.

Proč to udělal? Měnový systém Spojených států byl do roku 1933 postaven na zlatém standardu, takže hromadění zlata (tedy peněz) bylo považováno za hrozbu pro stabilitu finančního systému. Velká hospodářská krize už trvala čtyři roky a neukazovala žádné známky poklesu, Roosevelt tedy zoufale potřeboval zvýšit peněžní zásobu.

Během následujících devíti měsíců, zvýšil prezident oficiální cenu zlata na 35 dolarů za unci, což znamenalo znehodnocení dolaru přes noc o 40 %. Porušení zákazu vlastnit zlato trestáno pokutou až do výše 10 000 dolarů a odnětím svobody až na deset let. Stíhána byla tehdy řada jednotlivců i společností. Zákaz trval přes čtyři desetiletí, až 1. ledna 1975 mohli občané USA opět vlastnit více než 100 dolarů ve zlatě.

Australská konfiskace - 1959

Také australská vláda před lety znárodnila zlato držené v soukromém vlastnictví, umožnil jí to zákon z roku 1959. Všechno zlato (kromě tepaného zlata a omezeného množství mincí) muselo být odevzdáno centrální bance nejpozději do jednoho měsíce od jeho nabytí. Zákon také zakazoval zlato prodávat a vyvážet ze země bez souhlasu banky. Znamenalo to likvidaci soukromého trhu se zlatem takřka přes noc. Zákon platil až roku 1976, tedy 17 let, než byl konečně "pozastaven".

Zlatý zákaz ve Velké Británii - 1966

Od té doby, co Británie v roce 1931 odpoutala svou měnu od zlatého standardu, hodnota libry stále klesala. Mnozí investoři proto začali skladovat zlato v zámoří v obavách, že se jejich země už nikdy ekonomicky nezotaví. Aby vláda zastavila pokles hodnoty libry, zakázala svým občanům v roce 1966 vlastnit více než čtyři zlaté či stříbrné mince. Jedinou možností, jak legálně vlastnit více než čtyři mince, byla povinnost prokázat, že jste sběratel. Museli jste požádat o licenci, a poté úředníci Bank of England rozhodli, zda jste skutečný sběratel. Pokud usoudila jinak, mince zabavila. Také tento zákon trval dlouho - až do roku 1979, celých 13 let.

Největší rozdíl mezi zabavováním zlata ve Velkou Británií a v USA, je fakt, že Británie nebyla v době zákazu navázána na zlatý standard. Existuje tedy historický precedens, že zlato může být vládou zabaveno, aniž by bylo součástí měnového systému.

Co mají tyto příklady společného?

1. Všechny byly nařízeny západními vládami. Jednalo se o vyspělé demokracie, které patří mezi nejbohatší země světa. A přesto všechny lidem zabavily zlato. 

2. Vyplynuly z hospodářské krize. 

3. Trvaly dlouhou dobu. Nejkratší z uvedených případů trval 13 let.

4. Zcela zakazovaly jakýkoli typ hromadění drahých kovů. Pouze opravdoví sběratelé byli od zákazu osvobozeni a mohli si ponechat pouze ty mince, které byly skutečně klasifikovány jako vzácné.  Zajímavé je, že zlaté šperky nikdy nebyly součástí žádné z těchto konfiskací.

Indický příběh

Indická vláda se v posledních letech snaží omezit dovoz zlata do země. Argumentuje tím, že chce chránit své vlastní bohatství. Zároveň je připravena zavést další pravidla, která ztíží firmám a domácnostem nákup tohoto vzácného kovu. Příkladem je opatření s názvem Gold Monetisation Scheme. Mělo přesvědčit majitele zlata, aby ho výměnou za úroky svěřili bankám. Cílem záměru měla být přeměna zlata, které „nečinně“ leží v domácnostech, ve finanční aktivum nesoucí úrok. Zároveň mělo opatření pomoci regulovat dovoz drahého kovu ze zahraničí.

Existuje možnost ochrany?

Můžete si zlato a stříbro uschovat na tajné místo, kde je vláda nenajde. Můžete si je uložit do zámoří, nebo do trezoru mimo bankovní systém. Vaše aktiva však budou mimo váš dosah a kontrolu. Je tu však ještě jedna možnost… 

Řešení Elizabeth Taylorové

Královna stříbrného plátna milovala šperky. Hodnota její sbírky byla po její smrti oceněna na více než 156 milionů dolarů. Dokonce o jednom ze svých šperků napsala knihu. Jen těžko byste našli nějakou její fotografii bez zlata, diamantů nebo perel.

Elizabeth také často cestovala, žila střídavě v Beverly Hills, Londýně i ve Švýcarsku. A své šperky vždy vozila s sebou. Bez celních formalit, dokladů či výkazů finančních aktiv je pohodlně převážela z jednoho kontinentu na druhý.

V případě pohybu hotovosti a investičního zlata tato svoboda neplatí. Jejich pohyb je hlídán ve snaze omezit šedou ekonomiku. Pokud v rámci Evropské unie převážíte více než 10 000 euro, máte povinnost oznámit to celnímu úřadu. Písemné prohlášení musíte podat také v případě zlata. A mimo EU platí ještě přísnější pravidla. Zlaté šperky však nejsou podle našeho práva považovány za finanční majetek, jejich pohyb proto není sledován. 

Šperkům se historicky konfiskace vyhýbala, snad jen s výjimkou válek či diktátorských vlád. To je důvod, proč jsme přesvědčeni, že šperky z drahých kovů patří mezi jedinečnou a důležitou třídu aktiv, které byste měli vlastnit v zájmu ochrany svého majetku.

Šperky jsou zkrátka zlato bez hranic. Jde o diskrétní přenositelné bohatství s přidanou uměleckou a emoční hodnotou.